I když už kolega ty šrouby z unašeče vyndal (bohužel nám nesdělil jak
, co bychom si ale za snahu poradit asi zasloužili, a taky další, co budou hledat řešení podobného problému
), tak k tomu mám ještě 2 poznámky (taky spíš pro nekteré další postižené, co možná budou číst tohle vlákno).
1. s kyselinou bych si opravdu nezačínal. Je to špatná rada
Totiž, to co píšou o HNO
3 a pasivaci čistého hliníku, pro jeho slitiny vůbec nemusí platit a navíc v místě styku ocelového (tedy především železného) šroubu a duralového unášeče může vznikat něco jako bimetalický galvanický článek, je tam značný rozdíl v elektrochmickém potenciálu Fe a Al, přičemž HNO
3 může fungovat jako nezbytný elektrolyt k elektrochemické korozi (stačila by možná i voda, lépe mírně osolená nebo chlórovaná), takže to může mít za následek, že se souvislá pasivační Al
2O
3 vrstva nevytvoří a v takovém případě bude Al korodovat výrazně rychleji než ocel. Nakonec stačí potřít jakýkoli hliníkový/duralový díl roztokem Hg(NO
3)
2, tedy dusičnanem rtuťnatým, nebo i vetřít do povrchu čistou rtuť a uvidíte co se bude dít. Stane se něco, co by si zasloužilo účast v relaci "Zázraky přírody"
, na povrchu začnou viditelně rychle růst "vlasy" z krystalů Al
2O
3 a v krátké době z kusu Al nezůstane vůbec nic. Hliník expresně oxiduje a stačí mu na to kyslík z atmosféry. Povrchová vrstvička rtuťového amalgámu zabraňuje vytváření souvislé vrstvy oxidu, takže se tvoří drobné mikroskopické krystaly, které pak vytvářejí ty bílé vlasy. Stejně tak po vhození takto ošetřeného kusu Al do vody bude z jeho povrchu bublat čistý vodík H
2 a zbytek vody se zakalí sraženinou nerozpustného hydroxidu hlinitého Al(OH)
3 a z hliníkového dílu zase nezůstane vůbec nic. Jink takhle nastartovanou korozi Al je už pak dost obtížné zastavit.
2. vytahováky, které se všude běžně prodávají,
mají jednu nedobrou vlastnost.
Totiž tím, jak se "zavrtávají" do otvoru v těle zalomeného šroubu, tak ho roztahují do stran, čím se beztak zapečený závit ještě víc vklíní do sebe.
Funguje to jen když je rozdíl průměru navrtaného otvoru výrazně menší než je průměr závitu, když je zbylá tloušťka stěny dostatečně silná na to, aby k výraznějšímu roztažení nedošlo. U pevnostních šroubů navíc může dojít k tomu, že našroubováváním vytahováku ta stěna dokonce v nejslabším místě praskne, a to už pak je úplná katastrofa.
Lepší způsob je do navrtaného otvoru "obrazit" 6-hran. Dělá se to pomocí obětovaného imbusového bitu, kterého čelo se obrousí tak, aby byly ostré hrany. Do zalomeného šroubu se navrtá díra, průměr které je v polovině mezi malým a vekým průměrem toho 6-hranu. N začátku se to asi do hloubky 1 mm rozšíří na velký průměr 6-hranu, čím vznikne centrovací náběh. Do něj se pak vloží ten zabroušený 6-hranný bit a narazí se pak dovnitř kladivem (nesmí se zalomit, to by už pak byla katastrofa). Tímto způsobem dojde k "obražení" vnitřního 6-hranu bez toh, aby došlo k významnějšímu roztažení závitu zalomeného šroubu. Za ten bit je ho pak možno vutočit ven. Tímto způsobem jsme vyndávali zalomené šrouby hlavy válců v litinovém bloku motoru, nebo šrouby na ramenech přední nápravy. Otázkou však je, jestli se to podaří při dost malém závitu M4.