Přesná odpověď na tuto zdánlivě jednoduchou otázku není ani jednoduchá, ani triviální.
Odpovídám se značným opožděním, protože jsem byl na krátké dovolence v místech bez připojení k Internetu.
Ale ještě předtím jsem se snažil nějaká doporučení najít a zjistil jsem, že eliminace vrubových napětí - to je hotová věda, na které se píšou diplomovky, ne-li přímo dizertace. Našel jsem 2 odkazy na diplomové práce z VÚT Brno, které se zabývají podobnou problematikou (konkrétně pevností perforovaných plechů, kde jsou ale ty otvory chápány spíš jako porucha) a taky stupňovanými hřídeli. Dost náročné na pochopení, zvlášť pro nevystudované strojaře. Nicméně nejaké závěry jsem si z toho všeho vyvodil.
V zásadě platí, že čím větší průměr otvoru, tím je eliminační účinek rozložení napětí lepší, na druhé straně ale velké otvory zas oslabují konstrukci zmenšováním činného průřezu dílu. Takže se musí volit jakýsi kompromis.
Taky platí to, že vrtat se nemá tam, kde viditelně končí prasklina, ale kousek dál (o jeden až 2 průměry toho otvoru), protože ve skutečnosti ona ta prasklina opravdu dál pokračuje, ale ještě není vidět.
Takže dobře poradit mohou spíš praktici na základě svých letitých zkušeností (ti co takové mají, vidím, že se tu s takovou radou nikdo moc nehrnul).
No ono je to taky odpovědnost dát radu, a co když nevyjde? Myslím si, že teoretik, jen tak z patra, poradí asi sotva.
To proto, že vypočítat je to vskutku nesnadné, a i kdyby, tak bez přesné znalosti charakteristik daného materiálu je to vlastně nemožné. On si bude vědom, že o tom konkrétní toho vlastně ví příliš málo aby za svou radu byl ochoten nést odpovědnost. 
Myslím si, že tyhle věci se asi snadněji řeší empiricky, tedy v labáku, kde se na vzorcích odlitku stejného materiálu vytvoří uměle praskliny a pak se porovnáva odolnost vůči jejich šíření při kalibrované zátěži s odlehčovacími otvory různých průměrů i bez. A aby bylo možné z toho vyvodit závěry, tak by se to muselo zkoušet na statisticky významném souboru. Navíc, když by se ještě měla zkoumat i ta závislost na průměru těch otvorů, tak ta měření by šla do stovek, možná tisíců. 
Řekl bych, že to je už přímo téma pro státní úkol, nebo mezinárodní grant. 
K tomu pak napasovat teorii, která by ladila s naměřenými zkouškami a doktorát máš téměř jistý. 
Ale nepochybuji o tom, že podobné výzkumy se už mnohokrát dělaly, ale já na to nenarazil. Možná jsem jen nenašel vhodná klíčová slova nebo jsou mnohem staršího data a na netu prostě nejsou, nebo jen na uzavřených webech.
Já v tomhle až takový praktik nejsem (tohle jsem řešil jen několikrát, pokusně a spíš na praskajícím plastu, na kovovém odlitku ne), ale osobně bych volil průměr toho otvoru cca rovný nebo trochu menší než je síla stěny skříně v daném místě (čili asi 1,5mm). Samozřejmě ho pak řádně odmastil a zalil vhodným lepidlem (tím doporučovaným tekutým kovem). Uvažoval jsem i nad tím, že je možná lepší ho nevrtat úplně skrz, ale pouze na dotek hrotu vrtáku s vnitřní stěnou (hloubku vrtání je třeba omezit navlečenou tlustostěnnou trubkou na vrták). To se pak bude lépe hermetizovat tím lepidlem (nezateče tolik dovnitř), ale zase eliminační účinek toho vrubového napětí bude asi o něco horší.
Asi tolik z mé strany.
Tak fajn, že se zatím aspoň my dva shodnem. 
Ovšem krom zbytečného perforování karteru takový zbytečný otvor už nic neoslabí, takže pokud se zaleje lepidlem, nebude ani ničemu vadit. Takže v první řadě bych to prostudoval řádně lupou. 
, bude asi fakt jednodušší to řádně prozkoumat lupou a vrtat dál, jak již bylo napsáno.