V simu jdu na přiblížení tak, že stáhnu motor do volnoběhu (pokud mám tedy dostatečnou výšku), přepnu klapky do střední polohy a dle trajektorie (příliš nízko, příliš vysoko) ve správném momentu vysunu klapky naplno (2. poloha).
Snažím se, abych moc nemusel zasahovat do výškovky a trajektorii řídím lehce plynem a jen jemně výškovkou. Většinou to vychází tak, že už celé přiblížení včetně přistání dokončím na volnoběh.
Přistání probíhá s plně vytaženými klapkami, pár centimetrů nad zemí (tak 5) se snažím vytratit ještě víc rychlosti a plynule přitahuju výškovku a dosedám, při dosednutí už můžu téměř naplno přitáhnout výškovku, aby letadlo nezakoplo (toto se v simu bohužel moc nestává, musel bych se vyložene snažit, abych zakopnul a šel na čumák - potlačením výškovky).
Tzn. snažím se přistávat skoro na minimálce právě z toho důvodu, abych už při dosednutí mohl mít poměrně dost přitaženou výškovku - na propad si dávám samozřejmě pozor.
Je tento postup OK, nebo bych se měl naopak snažit držet na větší rychlosti?
Je dobré při dosednutí,kdy je výškovka už dost v horní poloze, ještě raději trochu krátce přidat plyn - resp. samotné dosednutí realizovat pod motorem, aby vzduch z vrtule ofukoval výškovku? Nebo prostě přepnout klapky do neutrální polohy a zároveň přidat víc plynu?
Mám případně raději přistávat s klapkami ve střední poloze = vyšší rychlost a menší nebezpečí zakopnutí?
Trénuju na maketě P-51D v Phoenixu.
Mám z toho dost strach, v simu předvedu s klidem 10x po sobě extrémně hladké přistání bez zhoupnutí (a pokud už by mi to mělo skočit, ihned přidávám plyn a opakuju přistávací manévr, neboť takový skok je velmi nebezpečný a je při něm vysoké riziko propadu), ale v reálu se bojím, že při přistání na travnaté ploše půjdu na čumák.
Slyšel jsem i radu, že mám nainstalovat podvozek tak, aby kola při vysunutí podvozku byla hodně před osou těžiště modelu, ale takové řešení se mi u polomakety nelíbí - jistě chápete
Výrobce to nějak navrhl, tak to snad takhle musí fungovat, doufám...