K focení mám také pár historek. Než jsem si pořídil stativ, vždycky jsme někoho požádali o vyfocení rodinného fota, tedy abychom tam byli všichni. Vyhlédli jsme si nějakého důvěryhodného cizince, o kterém jsme se domnívali, že nám s foťákem neuteče a oslovili ho. Znamenalo to odhadnout, jaké řeči by asi tak mohlk rozumět. Němčina - ještě dobrý, angličtina - trochu problém, na ruštinu, kterou jsem se učil celou základku a pak střední, jsem raději zapomněl (některé turistické destinace byť berou od rusáků jeji děngy jim jinak nijak nakloněny nejsou). Takže vyhlídnutý turista a na něj německá, či anglická věta s prosbou, odpověď "na nás možetě hovorit česky, my sme zo Slovenska"(nemám SR klávesnici, tak nepřesnosti přehlédněte). Případně to jindy také češi.
Když jedeme ven, snažím se naučit pár slov v dané řeči, hostitel se pak tváří potěšen, že ho pozdravím poděkuju apod. U Kreténů v Řecku jsem se takto pokoušel vytvořit větu - objednávku pití k večeři. Zjistil jsem, že ač řecká abeceda vzhledem k mému technickému vzdělání mi až takové problémy nečinila, ovšem skládání do slov, kdy se to čte jinak, než píše, to už byl problém. No, nevadí! Přejdeme na švabach. Přišla servírka, já připraven na "ein helles Bier und zweimall limonade" a ozvalo "dobryj věčer, što vy buděte pit?" a po zbytek dovolené jsem paradoxně piloval azbuku

. Hoteliér měl téměř výhradně personál z občanů býv. států CCCP.